Jak začít? Co skočit rovnou do vody a plavat? ...
Měla jsem k němu přijet na Štědrý večer. Chtěli jsme si rozdat dárky a projít se po vánočně naladěné Praze. Oba jsme byli na večeři u svých rodičů a byli jsme domluveni, že po večeři a rozbalení dárků, sednu do auta a pojedu k němu. S tím, že ráno zase pojedu domů, protože nás čekal obvyklý kolotoč rodinných návštěv. Jenže odpoledne mi zavolal, prý mu je od noci špatně od žaludku, má strašný průjem a že se moc omlouvá, ale zřejmě to neklapne. Po večeři jsme si volali ještě jednou a v podstatě si jen potvrdili, co už bylo jasné, společný Štědrý večer se ruší. Rozloučili jsme se s tím, že to necháme na zítra.
První vánoční svátek jsme si ráno volali a on mi řekl, že se ho to drželo opět celou noc a že půjde na pohotovost. Když jsem slyšela, jak zněl v telefonu, bylo mi jasné, jak to dopadne. Jen jsme si zavolali. Bylo mi strašně líto, že se nevidíme, protože jsem si samozřejmě vysnila romantické Vánoce, ale bylo znát, že mu opravdu není dobře, na pohotovosti dokonce dostal antibiotika. Opět jsme se rozloučili stejně jako den před tím-necháme to na zítra.
Na Štěpána mi brzy ráno volal, že mu je konečně dobře a jestli tedy večer přijedu. Nadšeně jsem souhlasila, těšila jsem se na něj jako malá holka. Jenže za hodinu volal, že mu je zase zle a že půjde opět na pohotovost. Myslela jsem, že tam šel a tak jsem mu asi o dvě hodiny později napsala, ať mi dá hned vědět, jak tam dopadl. On odpověděl za další dvě hodiny, že je mu líp a tak jde na vánoční rodinné návštěvy. Na pohotovosti zjevně nebyl. V tu chvíli mi došlo, že se ten den opět nesejdeme. Protože mu pořád nebylo dobře a bylo mi jasné, že po absolvování toho návštěvnického martyria, bude rád, že je rád. To jsem mu ostatně i napsala. On na to, že nepřijedu, v podstatě nereagoval, jen odepsal, že se ozve až bude moct.
Večer volal, byl unavený a bledý, ale bylo vidět, že mu je už lépe. Omlouval se za Vánoce, že si to taky představoval jinak. Ale o tom, že bych měla přijet, najednou ani slovo. A tak jsem se chystala, že se ho další den zeptám, jestli se do konce roku vůbec uvidíme.
Ten další den byl včera - 28.12.. Párkrát jsme si přes den volali, ale vždycky to byl jen rychlý pozdrav s tím, že si v klidu zavoláme večer a to se taky stalo. Mluvili jsme o všem možném, já zase mlela spoustu nesmyslů, jak to má rád, byl to takový hezký uvolněný rozhovor. Pak jsem se ale zeptala, co dělá zítra. Když mi řekl, že jede něco dělat do Zlína, spadlo mi srdce do žaludku. Ve Zlíně totiž bydlí ona. Zmohla jsem se jen na to, zeptat se, jak dlouho tam bude. Na to mi odpověděl, že to vypadá jen na jeden den, ale... že zpátky s ním jede i ona. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Rychle jsem ten hovor ukončila, protože mi začalo bušit srdce jako o závod a do očí se mi hrnuly slzy. Asi za hodinu jsem se trochu uklidnila, a ještě mu napsala. Z našeho psaní vzešlo to, že je to pro něj taky těžké, nechce mě ztratit, ale neumí tu situaci nijak řešit. To už ale dávno vím…
Chtěla jsem vědět, jak dlouho u něj bude a dozvěděla jsem se „radostnou“ zprávu. Bude u něj až do 2. ledna.
Vím, že to zvládnu. Budu smutná, budu plakat, ale vím, že to dám. Otázka je… stojí mi to za tu bolest?
Zatím ano. Zatím to jinak nedokážu.
2024 ©